I když jméno pankreas dostala již od řeckého anatoma Rufuse z Efesu, dlouho byla považována spíše za nedůležitou součást našeho těla zajišťující bezpečnost pro velké břišní cévy, před nimiž se nachází. Z pohledu medicíny její opravdový význam byl odhalen až asi před sto lety, kdy jí začal být přikládán velký význam v procesu trávení. Avšak brzy se ukázalo, že tato žláza zastává mnohem důležitější roli. Krom vnější sekrece se v ní totiž nachází i buňky produkující důležité hormony s vnitřní sekrecí. Slinivka tím plní nezastupitelnou úlohu v mnoha procesech, zvláště pak v metabolismu cukrů.
Slinivka vyplňuje prostor mezi žaludkem a dolní dutou žílou se srdečnicí. Rozdělujeme jí na tři části. Hlava se nachází přibližně ve výšce druhého obratle a je pevně spojena s dvanácterníkem. Na hlavu navazuje tělo, jenž se nachází za žaludkem a rozprostírá se až k levé ledvině. Tělo je zakončeno zúženým ocasem. Celková délka tohoto orgánu bývá v rozmezí 12 až 16 centimetrů. Tkáň je rozdělena do jednotlivých lalůčků, kde jsou tvořeny trávicí enzymy. Aby byla tkáň samotné slinivky ušetřena jejich působení, jsou produkovány ve formě tzv. proenzymů, tedy jako neaktivní prekurzor. K přeměně na enzym dochází až interakcí s dalšími enzymy ve dvanácterníku. Slinivka se podílí zejména na metabolismu cukrů, bílkovin a tuků. K tomu jí slouží tři enzymy. Trypsin rozkládá bílkoviny a aminokyseliny, lipáza štěpí tuky na glycerol a mastné kyseliny a amyláza rozkládá sacharidy na glukózu. Pankreatická šťáva je do dvanácterníku vylučována společným vývodem s játry a žlučníkem.
Velice malou část slinivky však tvoří naprosto rozdílné buňky, které rozlišujeme na čtyři typy. Ty se shlukují do tzv. Langerhansových ostrůvků a pro naši současnou techniku jsou velice těžce rozeznatelné. Alfa buňky jsou odpovědné za tvorbu glukagonu a beta buňky za inzulin. Tyto hormony mají své nezastupitelné místo v regulaci cukrů v krevním řečišti. Na jejich regulaci dohlíží somatostatin, který je produkován v delta buňkách. Poslední typ buněk produkuje tzv. pankreatický polypeptid. Jeho přesná funkce není současné medicíně doposud známá, avšak předpokládá se, že ovlivňuje sekreci pankreatické šťávy a mohl by mít vliv i na množství jaterního glykogenu.
O pochody našich orgánů se povětšinou nezajímáme až do chvíle, kdy je něco špatně a začínají se u nás projevovat nepříjemné příznaky onemocnění. Slinivka je důležitý orgán, který má při podráždění tendenci se zanítit. Záněty poté rozdělujeme na akutní a chronický. U akutních bývá příčinou poranění po tupém úderu, žlučové kameny nebo také neznámé příčiny. U čtvrtiny případů se nikdy nepodaří dopátrat k podmětu, který k náhlým a nečekaným potížím předcházel. Chronické potíže jsou velice často spojovány s dlouhodobou konzumací alkoholu a svou úlohu sehrává i nezdravé tučné jídlo. Náchylnost slinivky je tak jako u všech ostatních nemocí podmíněna naší genetikou. To platí zejména při jejím nádorovém onemocnění.
Slinivka stejně jako žlučník mají tu zásadní nevýhodu, že se dlouho chovají naprosto asymptomaticky. Ve chvíli, kdy se začínají projevovat potíže, bývá již velikost nádoru za hranicí možností současné medicíny. Buď je již příliš velký a došlo k jeho prorůstání do sousedních orgánů nebo jsou přítomny jeho metastázy. A aby toho nebylo málo, je tento typ rakoviny poměrně agresivní a velice neochotně reaguje na léčbu. S toho plyne i poměrně špatná prognóza, velkému množství pacientů bohužel lékaři nemohou pomoci a veškerá jejich snaha je zaměřena na zkvalitnění zbývajícího života.